Od Julie pro Mathildu

Milá Mathildo,

Víš, jak to chodí, ne? Času je málo a písmenek hodně. Z toho důvodu dostáváš cosi jako dárkový poukaz na zbytek povídky. Nevím, jak to ještě bude dlouhé a nejsem si ani úplně stoprocentně jistá, co se tam bude dít, ale slibuji, že to dodělám do konce roku (ehm... víš, cos mi radila, že?).

Určitě je tam spousta chyb a na stupnici citového vyděračství je to někde mezi produkcí kanálu Hallmark a oskarovým filmem. Povídka mimo jiné obsahuje nápad ukradený Dickensovi, píseň ukradenou Johnu Lennonovi a originální postavu, kterou jsem šlohla sama sobě.

Nevím, jestli se ti první kapitola bude líbit, ale vážně jsem se snažila. A taky jsem ráda, že jsem mohla povídku psát zrovna pro tebe, i když svým způsobem psát pro někoho, koho mám skutečně ráda a koho si vážím, není vůbec sranda.

Přeji ti hezké vánoce a tak vůbec

Julie

Název: Kavárna na konci cesty

Autor: Julie

Přístupnost: od 12ti

Shrnutí: Snape a minulé vánoce (časem snad i ty přítomné a budoucí)

Varování: Spoilery k sedmému dílu HP, smrt rozličných postav a tak

Poznámka: Postavy patří JKR. Kromě Zuzany, ta je moje!
Kavárna na konci cesty
Snapeův duch

Tobias Snape umřel. Velice ostře si tuto skutečnost uvědomoval. Pomalu kráčel prostředkem silnice a za ním zhasínaly pouliční lampy. Nebo ještě jinak, jejich světlo mizelo a bylo pravděpodobné, že zhasínají. Neodvažoval se otočit. Netušil proč. Jen si byl absolutně jist, že toto je jedna ze situací, ve kterých se nedoporučuje dívat zpátky.

Měl lehkou smrt. Věděl to a věděl také, že by za to měl být vděčný. Usnul a už se nevzbudil. Nicméně zkazil tím své rodině vánoce. Nikdy nepodléhal všeobecnému dojetí nad tímto svátkem, ale uznával, že to není nejvhodnější období na umírání. V jejich rodině byly svátky vždy poklidným obdobím spojovaným spíše s odpočinkem než s dary a komplikovanými oslavami. Tobiase ostře zabolelo nyní již imaginární, srdce. Slíbil svému synovi, že si ráno vyslechne jeho vyprávění o posledním kriketovém turnaji. Spolu s vinou pocítil i záblesk úlevy - kriket byl zoufale nudný.
Rozhlédl se okolo sebe. Ulice se leskla čerstvě roztátým sněhem. Oblohou proplouvaly modrošedé skvrny mraků ozářených měsícem. V dáli kvílela siréna ohlašující letecký útok. Poměrně dobrý symbol, zvuk sirény si vždycky spojoval se smrtí. Naučil se to už v době, kdy ještě netušil, co to smrt je.

Situace to byla podivná. Nicméně vše mu napovídalo, že by měl jít dál. Konec konců... cesta zpátky už neexistovala.

Ve skutečnosti ho ani nepřekvapilo, když na rohu ulice našel malou kavárnu zařízenou polstrovanými sedačkami, lesklými tmavě hnědými stoly a lampami se zelenými stínítky. I tohle místo bylo symbolem. Ve skutečném světě se kavárna jmenovala U zeleného hada. Byl tam jen jednou. Eileen mu tam podala tlustý svazek papírů, které bylo třeba podepsat, a on ji za to ještě naposledy pozval na kávu.

I tentokrát v kavárně seděla žena. Neměla Eileeniny ostře řezané rysy. Vyznačovala se jemným, podlouhlým obličejem, unavenými vlasy a zářivýma očima, jejichž barvu nedokázal identifikovat. Na sobě měla úplně obyčejný červený svetr. To bylo tak trochu zklamání. Měl být černý. Určitě měl být černý. Nebo alespoň bílý jako andělská křídla.

Stoupla si, aby ho uvítala. Podala mu ruku a přidala k ní i profesionálně posmutnělý úsměv.

„Těší mě,“ kývla, „mé jméno je Zuzana. Jsem tu, abych s vámi vyřešila některé z náležitostí, které patří ke smrti.“

„Tobias Snape,“ nechtěl zapomenout na dobré vychování, „také mě těší.“

„Vy jste...,“ zeptal se po chvilce. Některé věci ani anglický gentleman nedokázal přejít. Ba dokonce ani vyslovit.

„Ona?“ Zuzana se usmála a ukázala jakýmsi neurčitým směrem. „Kdepak. Tu jen tak nepotkáte. Moje funkce se oficiálně jmenuje andělský/á konzultant/ka pro přechodová období se specializací na smrt. Můžete si třeba myslet, že jsem něco jako sociální pracovnice s rozšířenými pravomocemi.“

„Dobře,“ sociální pracovnice byly pro Tobiase stejná neznámá jako andělé. Popravdě řečeno, profesoři klasické literatury toho obvykle vědí víc o andělech než o sociálních pracovnicích. Určitě ale existoval vhodný způsob, jak se zachovat.

„Smím vám nabídnout kávu?“ zeptal se šarmantně.

Zuzana se potichu zachichotala. I to bylo profesionální. Chtěla dát najevo, že je polichocena. Pak ovšem s díky odmítla.

„Máme tu práci, pane profesore,“ poznamenala.

„Dobrá,“ kývl. Bylo zvláštní, jak najednou začala být polstrovaná sedačka nepohodlná. I toto místo bylo zasaženo vánoční atmosférou. Nad hlavami jim viselo jmelí. Ovšemže polibek nepřicházel v úvahu. Ale tu kávu přijmout mohla.

„Takže,“ sáhla pod stůl a z vyšívané aktovky vytáhla svazek dokumentů. Nápadně se podobaly těm Eileeniným, „po důkladném zvážení a prozkoumání vašeho života bylo zjištěno, že v něm existuje jedna podstatná a nedořešená záležitost. V tomto případě nám opět splynul osud světa s osudem jednotlivce – nevěřil byste, jak často se to stává,“ trochu nespokojeně zkřivila ústa, „je třeba změnit osud jednoho člověka a vy jste jediný, kdo to může udělat.“

Tobias málem znechuceně protočil panenky. Panebože, osud, nejstarší klišé ze všech.

„O koho se jedná?“ Dal si hodně záležet na tom, aby zněl komisně.

„O vašeho syna.“

To mu vyrazilo dech. Věděl, že Henry má kriket rád, ale zas tak důležité to snad být nemohlo.

Zuzana lehce zavrtěla hlavou.

„Vašeho prvního syna.“

Tobiasovi samovolně vyletěla ruka k ústům. Ne, nebylo to tak, že by na Severa zapomněl. Jen si prostě zvykl na něj nemyslet.

~

Severus teď žil v cihlovém dvojdomku kdesi za administrativní hranicí Londýna. Tobias si poměrně pohotově vybavil několik pozapomenutých detailů z kouzelnického světa. Toto byla zcela jistě čarodějnická zástavba. Těsně pod střechou zaznamenal několik kruhových otvorů určených pro sovy. Absence garáže byla více než patrná. Dveře zdobila na první pohled obyčejná vánoční světla. Jen velice pozorný pozorovatel, kterým Tobias jistě byl, si mohl všimnout, že žárovky jsou namísto kabelu připevněny k úplně obyčejnému provázku.

Nebylo to špatné místo. Vypadalo usedle, poklidně a přátelsky. Minimálně zvenčí. Dokonce i první patro bylo útulné. Tobias vždy považoval kouzelnický styl zařízení interiérů za lehce výstřední, ale vcelku příjemný a pohodlný.

Dva podkrovní pokoje, které obýval jeho syn, nevypadaly příjemně. Možná pohodlně. Kdysi dávno je někdo starostlivě vybavil velkými křesly, širokou postelí, těžkými skříněmi, měkkým kobercem a dubovým psacím stolem. Tobias kdysi své první ženě vyčetl, že by dokázala i poslední domácký dům proměnit v hotelový pokoj. Severus po ní očividně tento talent zdědil.

Nikde nebylo ani smítko. Židle byly pečlivě přiraženy ke stolu. Ve váze možná byly květiny, ale někdo si dal tu práci a otrhal jim všechny listy. Byly to růže, ale ve tmě se nedala rozeznat jejich barva. Trny jim zůstaly.

Severus spal. Vždycky spal tiše, tak tiše, že se Tobias dokonce někdy v noci budil a chodil se dívat, jestli je všechno v pořádku. Dokud ho Henry nepřesvědčil o opaku, dokonce si myslel, že všechny ty řeči o neprospaných rodičovských nocích jsou nesmysl. Teď k tichu přibyla i nehybnost. Pokrývka ležela na Severově těle rovně a bez jediného záhybu, pečlivě urovnána tak, aby její rohy překrývaly rohy postele.

Zuzana toho Tobiasovi řekla poměrně hodně. Dost na to, aby věděl, že v zásuvce nočního stolku je malý balíček. Příliš cenný na to, aby ho Severus dokázal vyhodit. Příliš bolestivý na to, aby se na něj dokázal dívat. Tobias nevěděl, co je uvnitř. Věděl jen, že je to jediný vánoční dárek, který jeho syn letos dostal a že jeho úkolem je přesvědčit Severa, aby jej otevřel.

~

Jeho strategie byla... řekněme odpovídající jeho někdejšímu postavení. Zdálo se mu nemyslitelné zvolit si jiný příběh. Jen doufal, že si pořád ještě vzpomíná na skutečné jádro vyprávění, pokrouceného stovkami předvánočních esejí, které za ta léta přečetl.

Zatřásl Severovým ramenem. Nebylo to stylové, ale Zuzana mu zakázala vzít si řetězy.

Probudil se okamžitě. Nezdálo se, že by se bál, dokonce nebyl ani překvapený. Posadil se na posteli. Pomalu a pečlivě. Tak aby neshrnul pokrývku.

„Kdo jsi?“ zeptal se ledabyle.

„Ptej se raděj, kdo jsem byl!“ odpověděl mu Tobias, který měl odjakživa ve zvyku zahrávat si s citáty.

„U Merlina,“ Severus protočil panenky, „takže je po tobě? Copak? Budu hádat, umřel jsi v cizí posteli?“

Co mu Eileen proboha řekla? Na chvilku se chtěl začít obhajovat a vysvětlovat, že existovala jen jedna „cizí“ postel a že v ní vždy byla jen jedna žena a že ano, že to byla ta postel, ve které zemřel. Rychle se ale opanoval.

„Nestačí, že jsem umřel?“

„Mně je to jedno,“ Severus pokrčil rameny, „otázka je, co děláš tady?“

„Jedna...,“ Tobias se na chvilku zarazil. Byla to žena? Ale pak usoudil, že není vhodná chvilka na sémantiku, „žena mi řekla, že potřebuješ svého otce.“

Severus mu odpověděl překvapivě špatnou imitací pohrdavého úsměvu.

„Hodláš mě naučit hrát kriket?“ Zeptal se tiše.

Jak mohl tohle vědět?

„Hodlám tě seznámit s jistým panem Dickensem.“

Na Severově tázavém výrazu se nic nezměnilo. Tobias si uvědomil, že v tuto chvíli by měl být pravděpodobně kouzelnickému vzdělávacímu systému vděčný za jeho nedostatky. Pravděpodobně existovala kletba určená k zapuzení obtížného ducha a kdyby Severus tušil, co ho čeká, určitě by se ji neštítil použít.

~
Duch minulých vánoc

Když Severa přinutil vstát z postele, zjistil, že jeho syn má na sobě noční košili. Málem se neubránil úsměvu. Netušil, že to bude natolik... kanonické.

„Kde budeme toho tvého Dickense hledat?“

„To byla pouhá řečnická figura,“ poučil ho automaticky, „ve skutečnosti se vypravíme za duchem minulých vánoc.“

„Chápu,“ ušklíbl se Severus, „takže je to Albus Percival Wulfric Brian Dickens.“

Tobiasovo postavení mu dávalo znalost všech věcí minulých současných a částečně i budoucích. Pochopil narážku a zahlédl i klubko událostí, které se okolo ní v budoucnosti odvíjelo. Ale teď nebyl čas na budoucnost.

„Duch minulých vánoc,“ zopakoval a chytil Severa za loket. Dříve než se mu stačil vytrhnout, ocitli se v jiném temném pokoji. Nebyl to ten předchozí, ale nijak nápadně se od něj nelišil. Jen na místě velké postele stála kolébka. Tobias rychle pochopil, kde jsou. Vlastně ani Severa nechtěl vzít zrovna sem. Zřejmě podvědomá reakce na pocit viny. Oba si asi potřebovali připomenout, že toto místo kdysi existovalo.

V kolébce byly pečlivě připraveny modré peřinky s velkými zlatými hvězdami. Na polštáři leželo plyšové zvířátko, které vzdáleně připomínalo laňku (v zásadě byla ošklivá, ale Tobias si vzpomínal, že ji koupil hlavně proto, že se mu líbil její výraz). Na krku mělo mašli s vánočním vzorem. V koutě stál muž. Trochu se usmíval. Tobias v něm poznal sám sebe. Vypadal šťastně.

„Narodíš se až za pár týdnů,“ odpověděl na Severův tázavý pohled.

Dveře se otevřely.

„Zase jsi tady?“

Po tváři toho druhého – toho mladého – Tobiase přeběhl ustaraný výraz.

„Neměla bys být vzhůru,“ poučil přísně Eileen a opatrně ji pohladil po zakulaceném břichu.

„Ale no tak,“ Eileen se zasmála a Severus překvapeně vydechl. Jistě, nemohl si pamatovat, že se jeho matka někdy smála zrovna takhle, „nic se nám nestane. Ani mně, ani Severovi.“

Tobiasovo mladší já se trochu ušklíblo.

„Pořád trváš na Severovi?“

„Jistě,“ ani to nedokázalo Eileen zkazit náladu. Rozverně mu položila prst na nos, „tak zněla dohoda, pamatuješ? Chlapce pojmenuji já. A já chci, aby se jmenoval po dědečkovi.“

„Nepřestávám doufat v holčičku,“ zamrkal na ni Tobias a políbil ji. Staršího Tobiase něco v hrudi ostře zabolelo. V tuhle chvíli ji dokázal znova milovat.

Severus otevřel a zavřel pusu, jako by chtěl něco říct. Tobias díky Zuzaně získal dar hlubokého porozumění. Možná hlubšího, než by sám chtěl.

„Ne,“ zavrtěl hlavou, „nesmíš si myslet, že ty jsi byl důvod, proč jsme o tohle přišli.“

Chvíli se na něj tiše díval. Oči se mu podezřele leskly. Tobias si pamatoval, že i jako dítě vypadal Severus vždycky starší než byl. Zřejmě si šetřil dětství na tuhle chvíli.

~

Nedokázal si další rok odpustit. Věděl, že by měl v první řadě myslet na Severa, ale nepodařilo se mu odolat možnosti vidět ještě jednou Eileen šťastnou. Omlouval si to tím, že Severus potřebuje vědět, že to vždycky nebylo takové, jak si teď pamatuje.

Místo se změnilo. Tentokrát byli dole v přízemí. Krb byl plný mnohobarevných plamenů, které ani ne ročního Severa očividně fascinovaly víc, než celý vánoční stromek a punčochy zavěšené na krbu. Seděl na koberci a vykulené oči mu zabíraly málem polovinu obličeje.

„Vypadnou mu,“ potřáslo Tobiasovo první já hlavou, „určitě mu vypadnou. Z fyziologického hlediska není jiná možnost.“

„Kecko,“ Eileen do něj šťouchla hůlkou, „ještě jsem neslyšela o nikom, komu by doopravdy vypadly oči z důlků.“

„Ts...,“ Tobias si pohrdavě odfrknul, protože on na to měl rozhodně zcela jiný názor, „tak bude náš syn první. Beztak mám dojem, že nám z něj vyroste něco výjimečného.“

„Možná by sis měl začít zvykat, že tvůj syn možná nebude naprosto jedinečný.“

„Jak to?“ Tobias se pohoršeně napřímil. Byl skoro směšný. Hlavně proto, že kousek té hrané pýchy byl opravdový.

„Protože,“ Eileen se potutelně usmála a dlouze ho políbila. Pak sjela ústy k jeho uchu, „protože,“ zašeptala znova, „to vypadá, že budeš mít ještě jednoho.“

Tobias zavřel oči, aby se vyhnul tázavému pohledu svého syna. Nechtěl vzpomínat. Nechtěl to vidět. Nechtěl o tom ani mluvit. Tehdy dokonce ani nebyly vánoce.

~

Stejný pokoj. Stejní lidé. Jiné vánoce. Krb byl vyhaslý a stromek měl ozdobené jen nejnižší větve. Takhle zpětně Tobias najednou pochopil, že to bylo proto, že Severus prostě výš nedosáhl. Nikdo jiný se o stromek nezajímal. Leželo pod ním několik dárků. Jen dva byly zabalené. V obrázkové příloze nedělních novin. Na papír už Severovi kapesné prostě nestačilo.

Teď stál v koutě a s vyděšenýma očima (byly snad ještě větší než ty z předchozí vzpomínky) pozoroval své rodiče, kteří nezadržitelně spěli k další hádce.

„Nehodlám se ti patlat s vánočním pudinkem,“ zasyčela Eileen. Byla rozcuchaná, vlasy měla neumyté a vypadala unaveně.

„Takže nás radši nacpeš tím kouzelnickým svinstvem,“ odsekl jí Tobias.

„Tak teď je to svinstvo. Samozřejmě. Magie je něco podřadného. Jistě. A mě bys nejraději upálil, co?“

Teď ji chtěl Tobias obejmout a držet dokud se bolet alespoň trochu nezmírní. Tehdy na ni dokázal jen křičet. Tahle jeho vánoční verze vypadala ve srovnání se svými předchozími já děsivě. Hákovitý nos, temné kruhy pod očima. Stál tam, máchal rukama a říkal kruté věci.

„Kdybys nebyla čarodějnice, nikdy by neumřel!“

A ona mu oplácela stejně.

„Kdybys nebyl mudla, dokázal bys ho zachránit.“

Severus pomalu přešel pokoj a dřepnul si vedle černovlasého chlapce plačícího v koutě. Zkusil ho pohladit po vlasech, ale ruka prošla skrz.

Svraštil obočí, když si všiml, že ho Tobias pozoruje.

„Škoda, že vás tehdy nenapadlo, že máte ještě jedno dítě,“ poznamenal hořce.

~

Chvíli trvalo, než se Tobias přestal třást. Rozdíl mezi pamatovat si a vidět byl velký. Tehdy byly Severovi čtyři roky. Jejich poslední společné vánoce. Pak potkal Claire a další svátky už oslavili s Eileen onou poslední kávou U zeleného draka.

Byl zvědavý, co přijde teď. Technicky vzato byl vševědoucí, ale i to se lišilo od svědectví vlastních očí.

Vzápětí se se Severem krčili v malém, bílém prostoru. Ve velmi studeném prostoru. Spolu s nimi tam byl i jedenáctiletý Severus a dívka zabalená do šály a čepice tak pečlivě, že z ní byl vidět sotva nos. Tobiasova vševědoucnost ji identifikovala jako Lily Evansovou. Oba dva klečeli na zemi a mezi nimi stál zřejmě nejmenší vánoční stromek pod sluncem.

„To iglů jsme stavěli skoro tři týdny,“ zasmál se najednou velký Severus, „našel jsem návod v jedné knížce, co nám doma zbyla po tobě.“

„Napřed si musíme zazpívat koledy,“ prohlásila Lily trochu přemoudřele. Jako by snad Severus nevěděl, jak slavit vánoce.

„Neumím zpívat,“ zachmuřil se Severus.

„Ale jóó,“ oznámila mu sebejistě, „každý umí zpívat koledy. Máma říká, že když zpíváš upřímně, zní to vždycky dobře.“

Nenechala Severovi ani chvilku na rozmyšlenou a začala:

„So this is Xmas
And what have you done
Another year over
And a new one just begun
And so this is Xmas
I hope you have fun
The near and the dear one
The old and the young.“

Zpívala příšerně falešně a Tobias se málem rozesmál. Ten rok bylo rádio Lennonova protestsongu plné, nebylo divu, že si ho Lily spletla s koledou. Malému Severovy zářily oči. Ten velký měl na tváři cynický a zcela falešný úšklebek. Dle Zuzaniných informací se právě dívali na nejkrásnější vánoce, které si Severus pamatoval.

„Teď dárky,“ přikázala Lily, když dozpívala. Malý Severus se trochu stydlivě usmál a podal jí hranatý balíček, pečlivě zabalený v tmavozeleném papíře.

„Děkuju,“ usmála se Lily, aniž by dárek otevřela, „já mám pro tebe tohle.“
Její dárek byl neforemný a omotaný neuvěřitelným množstvím lesklé stužky.

„Otevři to,“ šťouchla do něj.

„Ty první,“ prohlásil gentlemansky, i když už prsty nedočkavě přejížděl po dárku, jako by se snažil uhádnut, co je uvnitř. Neměl rukavice. Taková zima a on je venku bez rukavic. Co si proboha Eileen myslela?

„Jé,“ vyjekla Lily, která už bez sebemenší známky slitování roztrhla papír, „Lektvary mocné a ještě mocnější, to jsem chtěla a máma říkala, že to není knížka pro tak malou holku. Děkuju, to je bezva!“

Severus se na ni vítězně usmál. Oba Severové se smáli. Ani ten starší se nedokázal jejímu nadšení ubránit.

„Teď ty,“ kývla na něj, „otevři to.“

„Pletla jsem je sama,“ oznámila mu, když vyšlo najevo, že v balíčku jsou rukavice, „začala jsem s nimi už v létě, takže je kousek červený, ale většina je zelená, takže je můžeš nosit i ve škole.“

„Díky,“ Severus trochu posmutněl, „Lily?“ Mlčel dokud se neozvala.

„Copak?“ zeptala se s opatrným úsměvem.

„Já vím, že se naše koleje nemají rády, ale my dva jsme dohromady v lektvarech tak dobří... I ve všem ostatním...“

„Neblázni,“ mávla rukou, „mluvíš skoro jak ten pitomec Potter. Je přece jedno, v jaké je kdo koleji.“
„Taky myslím,“ zakýval Severus vehementně hlavou a roztáhl prsty, aby jí ukázal, jak mu rukavice sedí. Povedly se jí. Jen palce upletla zbytečně velké.

~

Vrátili se zpátky do Severova studentského pokoje. Tobias cítil, že se trochu třese. Těžko říct, pro koho z nich byly vzpomínky horší. Severus se tiše obrátil k oknu. Na kličce visela jedna jediná vánoční ozdoba.

Stál tam dlouho. Tobias ho nechtěl rušit. Měl pocit, že noc okolo něj je křehká. Stál na hraně kouzla, které ani Eileen ani Severus neznali. Možná Zuzana věděla, jak funguje. Balíček byl pořád ještě v zásuvce nočního stolku. Ještě na něj nepřišla řeč.

„Nebyla to tehdy pravda. Nebylo to skutečné,“ řekl najednou Severus, aniž by spustil oči z černého obdélníku za sklem, „věřil jsem tomu, ale spletl jsem se. Mám experimentální důkaz.“

Zřejmě se snažil naznačit, že se situaci vysmívá. Nedalo se říct, že by se mu to dařilo. Tobias mu položil ruku na rameno. Chvíli tam stáli a dívali se do tmy.

Jen tak mimochodem - nerozbalené dárky byly v šuplíku čtyři.